Zahřívání

Zahřívání patří mezi nejdůležitější a nejčastější operace. K zahřívání slouží několik různých zařízení, postupně je probereme: První a nejčastější možností je použití kahanu. Nejčastěji se používá plynový, někdy i lihový kahan. Plynový je sice dražší (něco přes 1000 Kč), ale je nepoměrně lepší a vyjde mnohem levněji na provoz. Existují tři základní typy: bunsenův, tecluho a meckerův. Bunsenův kahan je nejčastější, ale je nejméně výkonný. Tecluho je o malinko lepší, protože umožňuje lepší nastavení přívodu vzduchu, ale moc často se nepoužívá. Poslední dobou se dost rozšířil meckerův kahan. Je jednoznačně nejvýkonnější a nehrozí u něj "prošlehnutí" plamene do spalovací trubice, které může nastat u předchozích dvou. (Pokud se to stane, je nutné kahan urychleně vypnout, nechat vychladnout a znovu zapálit.) Použití lihového kahanu moc nepodporuju, protože je dost slabý a provoz se pěkně prodraží. Navíc je skleněný a moc toho nevydrží.

Další možností je použití elektrického vařiče nebo ještě lépe topného hnízda. Používají se tam, kde není možné použít kahany, např. při zahřívání hořlavin. Mají nepříjemnou nevýhodu (ovšem někdy je to naopak výhoda), že dost pomalu chladnou. Topné hnízdo má ovšem jedno velmi podstatné plus - vyhřívá rovnoměrně po celé ploše (narozdíl od kahanu) a obvykle má i regulaci teploty.

S různými typy elektrických pecí se už nesetká každý. Obvykle bývají jen na lepších pracovištích, na základní nebo střední škole jen těžko. Používají se k žíhání látky v kelímku (kelímkové pece) nebo pro větší množství (muflové pece). Někdy se používají ještě pece trubkové, obvykle pro syntézy v proudu plynu. Pro "domácí" použití nejsou potřeba. Větší množství látky se žíhá málokdy a kelímkovou pec bez problémů nahradí plynový kahan. Pokud budete někdy užívat pecí, tak platí dvě důležité věci: porcelánové kelímky se musí předehřívat (aby nepraskly) a musí se podkládat porcelánovou třínožkou, aby se glazura nemohla připéct k šamotové výplni pece.

Velmi často používanou věcí je sušárna. V domácích podmínkách sice sušárnu asi mít nebudeme, ale dá se nahradit troubou. Nesmíte ovšem sušit těkavé nebo sublimující jedovaté látky, vřele doporučuju sehnat starou troubu a nepoužívat tu domácí na pečení! (snad jenom tak na NaCl a podobně) Má to ale háček: trouba není nerezová sušárna a není stavěná na zahřívání agresivních látek. Hlavně pozor na kovový jód a podobně, ten rozleptá i kvalitní chemickou sušárnu!

Při zahřívání platí několik obecných věcí: Při zahřívání kapaliny k varu je vždy nutné používat varný kamínek. Mohlo by totiž dojít k utajenému varu a kapalina by pak naráz vyprskla. Varný kamínek je obvykle kus nepolévaného porcelánu, rozbité frity nebo šamotu; v podstatě jakýkoliv inertní pórovitý materiál. Při jeho použití vře kapalina rovnoměrně a neprská ven z kádinky nebo baňky. Zkumavky se správně zahřívají nakloněné a z boku, ne ze spodu!

Pokud zahříváme baňku nebo kádinku nad plynovým kahanem, dáváme pod ně keramickou (dříve azbestovou) síťku, aby nedocházelo k příliš velkému tepelnému namáhání a aby vahřívání bylo rovnoměrnější. Lihový kahan není obvykle tak výkonný aby dostatečně vyhříval i přes síťku. Další věcí je chemická odolnost nádobí, hlavně žíhacích kelímků. Podrobněji v článku vybavení. Nakonec ještě nepodstatná drobnost: kahan opravdu hodně hřeje, takže nádobí nad ním obvykle dost pálí a taky není na škodu nedávat nad kahan tělesné součástky (hlavně vlasy).